Martin Beck

ji při jídle závistivě sledoval. Necítil hlad, jenom svírání žaludku. A aby žaludek ještě trochu víc potrápil, vypil kávu. Pak počkal, až Monika Granholmová dojí. Právě chtěl zavést řeč na její mrtvou kolegyni, když odstrčila talíř a řekla:
"Tak a teď se můžete ptát, a já vám řeknu všechno, co vím. Jenom bych se nejdřív ráda na něco zeptala já vás."
"Prosím," řekl Martin Beck, a nabídl jí floridku. Zavrtěla hlavou.
"Děkuju, nekouřím. Už jste toho šílence chytili?"
"Ne," odpověděl Martin Beck, "ještě ne."
"Vyvolalo to hrozné pobouření. Jedno z děvčat u nás v oddělení se teď bojí jezdit autobusem do práce: Má hrůzu z toho, že by se tam najednou mohl objevit ten blázen s kulometem v ruce. Od té doby, co k vraždě došlo, jezdí do práce i z práce taxíkem. Musíte se snažit, abyste ho už brzy chytili! "